Slyšel jsem zas po čase Vladimíra Mertu. Potkávám ho na všelijakých - zpravidla dost obskurních - pódiích po celá léta. Jednou přijde s loutnou a bos, jindy na kole s flétnou, potřetí s flaškou vína v ruce (druhou v sobě) a s violou. A pak si sedne a zahraje. Nemám tušení, jak to dělá, ale vždycky otevře nějakej průhled do vesmíru nebo nitra Země, zahýbe ptáky vysoko v mracích, zastaví řeku nebo vypustí jezero. Zahrál včera na kytaru, která by i za tři stovky byla drahá, neznělo to a bylo to o sekundu níž - jenže. Jenže ten člověk je génius, čaroděj. Skoro ničemu z toho, co hraje, nebo zpívá nerozumím, ale vždycky jsem si vědom, že jsem svědkem mystéria.
A pak zazpíval Hutka, Veit. A Třešňák s velikým cirkusovým bubnem za doprovodu hoboje, houslí a violy. Na Haydnovu melodii zahřímal "skoč mi v prdel, buditeli, mohli jsme bejt Österreich!" A člověk zas zírá: tihle lidi mají tolik opravdovosti a tolik vnitřní odvahy a vlastně tolik vnitřní mladosti! Všechno si to museli tvrdě vyvzdorovat. Na životě, na bolševikovi, na zdraví, na chlastu, na všem. To nejsou žádní manekýni, kteří měli kde okoukat, jak se to dělá, kteří strávili mládí v křídových časopisech a zpívají pro stadióny písničky o hovně. Kdepak. Klobouk dolů a hodně moc pokory a sebekázně.