Abych taky napsal něco o muzice... Říkal jsem si, že když už se věnuju ragtimeové kytaře, byť to dělám po svém, že už nemohu déle chodit kolem základní literatury, tedy kolem velkého Scotta Joplina. Rozhodl jsem se tedy upravit si pro kytaru jeho nejslavnější kousek The Entertainer. Porozhlédl jsem se samozřejmě po existující kytarových úpravách, žádná se mi ale nelíbila, žádná mě úplně nepřesvědčila. Buď nerespektují originál, příliš jej přizpůsobují klasické kytarové technice, popřípadě problémy partitury řeší z mého pohledu nešikovně: transpozicí do D dur či G dur. Tím sice získají při podladění nejhlubší struny hluboce znějící tóniku (nebo v případě Gdur dominantu), zároveň ale přijdou o možnosti, které kupodivu výchozí tónina – tedy C dur – nabízí. Princip ragtimové hry na kytaru spočívá v tom, že na třech basových strunách člověk stále udržuje pokud možno kompletní základní akord, což je ovšem dosti obtížné v situaci, kdy si hluboké E podladíte na D a máte tedy rázem z těch tří strun dvě naladěné na stejný tón. Myslím, že rozhodnutí zůstat v původní tónině bylo správné a krom toho přináší ještě jednou příjemnou možnost: můžu si to zahrát spolu s klavíristou! Úpravu už mám hotovou, teď se to jen pořádně naučit. 
Po práci na kytarových úpravách skladeb Jaroslava Ježka, Antonína Dvořáka nebo na jednom kousku Erwina Schulhoffa, už jsem měl zkušeností dost a Joplinova hudba je velmi prostá a přímočará, není s tím tolik přemýšlení. Joplin si téměř všude vystačím se základní mi akordy a struktura jeho hudby je nekomplikovaná – jenomže je to hudba tak krásná a plná tak životných a jadrných nápadů, že člověk znovu uvidí, že hudba je jedno velké tajemství. Hudba je takové zvláštní klenotnictví, kde můžete v té nejobyčejnější papírové krabičce za šesták najít maharadžův drahokam a hned vedle v nádherně zdobené etuji je jen trocha převařených nudlí. Dům tam můžete stavět od komína a do cíle můžete dojít kteroukoli cestou.

Vážení přátelé a příznivci, v poslední době jsem toho tady moc nenapsal; nebylo ostatně o čem. V té těžko popsatelné karanténní kaši jsme byli všichni a ani s muzikou to za mnoho nestálo. Koncerty nebyly skoro žádné a nejsou ani teď, začal jsem tedy učit na základní škole, což je nakonec příjemná změna. Jenomže hned z pandemie, kterou na nás uvrhla vyšší moc, přišla mnohem větší hrůza, kterou naopak na nás uvrhlo to vůbec nejnižší, co v člověku je: nenávist, zlost a lakomství. Ruský diktátor Putin se rozhodl vojensky napadnout sousední zemi. Slova jsou tady úplně zbytečná: nedostává se mi jich a jsou všechna zoufale bezmocná a slabá, zatímco obrazy té hrůzy jsou tak strašné, že to nelze snášet. Nikdy bych byl nevěřil tomu, že se něčeho takového v Evropě jedenadvacátého století dožiju. 
Možná víte, že část mé rodiny pochází z Ukrajiny a několika z nich, z mých blízkých příbuzných, se týká branná povinnost. Poznal jsem osobně Ukrajinu jen krátce, ale o to intenzivněji: nikdy jsem si nikdy nepřipadal vítanější, nikdy jsem se nesetkal se srdečnější přijetím a hlubokými osobními zážitky, které nelze popisovat. A ta země, která toho v historii vytrpěla mnohem víc, než si i ta nejzvrhlejší fantazie dokáže představit, trpí tímhle středověkým způsobem znovu. 
Víte také možná, že jsem vždycky měl rád ruskou kulturu. Léta hraju na balalajku a na koncertech zpívám a hraju ruské písničky. Čtu si Turgeněva a obdivuji ruské skladatele, fotografy a filmaře. Větší část svého života nosím pruhované tričko ruského námořnictva. Mám těch triček plnou skříň, skoro nemám nic jiného na sebe. Ale teď si to na sebe vzít nemůžu. Ani na tu balalajku hrát nebudu a žádné ruské písničky ode mě neuslyšíte. Já vím, že za to ta hudba nemůže a že za to nemůže ani ta trocha barevné látky. Vím, že tím ničemu nepomůžu a ničeho nedosáhnu, ale zkrátka nemohu. 
Doufám, že Putin, Lavrov, Šojgu a další váleční zločinci a odpudiví lháři skončí u soudu. Přál bych jim vojenský soud někde v rozbahněném poli mezi zákopy, jako to známe z filmů z první světové války. Nikdo z nich si nezaslouží respekt, ale jen přísný výkon práva. Doufám, že ta hrůza brzy skončí a že Ukrajina s pomocí celého civilizovaného světa uhájí svou svobodu a celistvost. A jsem vděčen Václavu Havlovi a dalším prozíravým politikům, kteří dokázali využít té krátké chvíle, kdy jsme se Moskvě vysmekli z jejích špinavých a krvavých pracek a dokázali se stát členy EU i NATO. Ukrajina to štěstí z mnoha důvodů neměla a smutné a kruté následky můžeme sledovat v přímém přenosu. Kéž se jednou i to Rusko zařadí mezi civilizované a slušné státy, které budou dělat pro svět něco užitečného, na které bude spolehnutí a se kterými bude možno uzavírat smysluplné smlouvy.